Výlet do Adršpachu, Naše zážitky, Trutnovští Caníci

Výlet do Adršpachu

Jednoho celkem pěkného květnového dne roku 2005 jsme Máňu (autíčko č.2) kopli do vrtule a vyrazili směr Adršpach. No, vzhledem k tomu, že ho máme coby kamenem dohodil a zbytek došel pěšky byli jsme tam raz dva. Zaparkovali jsme na parkovišti, vyjevenou Dárlý připli na stopovačku a tradá k pokladně. Zaplatili jsme vstupné a ke psí vstupence jsme dostali i papírovou lopatičku s pytlíkem, že prý co kdyby... A tak jsme tedy šli. Musím podotknout, že taťka trochu s hrůzou, že by se Dárlý zlekla těch mnoha a mnoha schodů a on ji snad musel tahat v náručí, co si budeme povídat, už jí bude za pár dní rok a není to žádná mušší váha. No, bál se zbytečně, já mám Adršpašské skály moc ráda, nacházím tam klid, pokoru a obdiv k té skalní nádheře která Vás obklopuje a Dárlý na tom od samého začátku byla stejně. Natahovala vodítko i krk zvědavostí a dychtivostí co je za každou zatáčkou, za každým kamenem, co jí stopovačka i já dovolila slezla kdejakou skalku a schody? No, myslím že několik turistů, lépe řečeno turistek a to především důchodového a dýchavičného věku na tento výlet asi nevzpomíná rádo, neboť při namáhavých výstupech je Dárlý před sebou tlačila jako bagr, nebylo kam uhnout a jediná cesta byla cesta po schodech výš a výš. Netuším čeho se dámy tak děsily, že by šedivé slintající funící tlamči s vykulenýma očima? Výlet se nám velmi vydařil, jen mě mrzí, že už si ho spolu s Dárlý nemůžeme zopakovat. Pár dní po tomto nádherném výšlapu jsme byli na rentgenu a její DKK nám přímo zakazuje takto namáhavý terén. Co se dá dělat, mě zůstalo pár nádherných společných fotek a určitě vzpomínek na to, jak i z obyčejné procházky po skalách můžou mému psovi svítit oči nadšením a radostí.

Starosta a starostová Milenci

A co na to Dárlý?????? Vrrrrrrrrrrr, haf haf :)