Pohádková stezka - Cukrářská pohádka
Při procházce kolem Malé Úpy jsem s holkama narazila na podivné hranoly, které byly popsány pohádkami a před nimi krásně zpracovány lavičky, houpačky a prolézačky s pohádkovými motivy. Zeptala jsem se internetu a objevila stránky Pohádková stezka Malou Úpou. Na dnešním výletě jsem objevila 3 tyto pohádky, jejichž autorka je Marie Kubátová, a ráda Vám je tu převyprávím :-) Pokusím se postupně Vám představit všechny :-)
CUKRÁŘSKÁ POHÁDKA
O sklínkaři a řepné panence
Znáte pohádku o veliké řepě? Tu, jak dědek zasadil řepu, která rostla a vyrostla převeliká, že ji tahali, tahali a z hlíny vytáhnout nemohli? Jenže kdepak na krkonošských horách řepa! Ta potřebuje úrodnější půdu. Leda tak ještě krmná řepa pro dobytek, ta se tu pěstovala mezi brambořišti. Říkalo se jí dumlík a v čase nouze a neúrody z ní vařila prababička chase dumlíkovku či dumlovku nebo taky rymbulici, protože dělala lidem v útrobách rymbál.
Jednou, když trhlo na hory sedm hubených let, stavěla prababička na stůl mísu rymbulice a za dveřmi se ozvalo vyzpěvování:
"Kupte u mně, paničky,
pentličky a tkaničky,
hřebínky a jehličky,
zrcátka a špendlíčky
a na myši pastičky!"
Ve vsi potulného kramáře znali, říkali mu sklínkař. Chodil od pouti k pouti, od stavení ke stavení, řemen přes rameno a na něm zavěšený krám se všelijakým skleněným, třpytivým a nepotřebným zbožím.
"Na myši máme kocoura a na zrcátka a cingrlátka nemáme peníze" broukla prababička. Viděla však na zápraží zmoklého a ušlého vandrovníka a pozvala ho na
misku teplé dumlovky pro zahřátí. Sklínkař do sebe obrátil misku, vyblízal ji jazykem a ještě mu svítily oči hlady.
"Udělám navrch pár pliskánků," řekla prababička, když viděla, že by si i pradědeček rád ještě něčeho smlsnul. Plotnu měla roztopenou, tak čerstvě nastrouhala pár větších brambor do mísy, přilila dojánek kozího mléka, přisypala mouky, přisolila, třepla do těsta i vejce, pošmírovala plotnu špekovou kůží, pleskla na ni lžicí pár plískánků z toho těsta a jedlíci mohli nastavit dlaň.
Sklínkař přehazoval teplý pliskánek z dlaně do dlaně a předl svým vyřečným jazykem řeči o jídle a jak ho kde hostili a jak se kde poměl. Prý: "Na horách pliskánek, v kraji z bílý mouky řepánek."
Řepánky prababička neznala. "To jsou vdolky z bílý mouky, strouhanou řepou nadívaný, řepným syrobem polejvaný," rozkládal vandrovník a chválil, jak ho pohostila mísou řepánků jedna panímámá mlynářka při dolejším Labi.
Pradědeček dostal hned na ty řepánky mlsnou slinu. Prý: "Až zase půjdete, vandrovníčku, tím řepným krajem při Labi, vzpomeňte si a přineste nějaký to řepný semínko taky k nám."
Prababička mínila, že sladká řepa chce mastnou brázdu, mnohem úrodnější půdu, než je krkonošská.
"Inu, tak hlínu přimastíme kotoučem hnoje, aby se řepě dařilo," řekl pradědeček. Jen aby prý sklínkař nezapoměl přinést řepné semínko.
Pro dobré jméno svého krámu potulný kramář nezapoměl a tak měl o příští pouti pradědeček v papírovém kornoutě špetku naděje na sladkou řepu a vdolek řepánek, až se ta sladká řepa urodí.
Navezl trakař hnoje, nakypřil půdu a vpustil jedno semínko na zkoušku, jestli řepa vzejde. A vzešla. "Máš všeho dost," říkal jí pradědeček. "Slunce máš u nás jako v kraji i deště dost, mastnou brázdu jako v kraji, tak koukej, ať vyrosteš pěkná, sladká, baculatá!" Tak promlouval k řepě, když ji motyčkou okopával či zaléval, když bylo deště málo, nachytanou deš´tovkou pod okapem.
A přece jednou slyšel tenounké naříkání. "Máš se jako komtesa na zámku, tak co si naříkáš?" zahovořil k řepě. A řepa odpověděla: "Pláču, protože tu nejsem doma. Já se sem nehodím."
To nehovořila řepa, ale řepná panenka, co seděla řepě v chrástu. "Každá kytička, každé bejlí má v Krakonošově království svou panenku, svou Víličku lehkonohou, a podívej na mě, dědku, jak já vypadám!" Pradědeček vykulil oči do řepného chrástu: uprostřed neseděla lehkonohá panenka, ale tetka, široká jako mlynářka, tváře jak vdolky, pod sukýnkou bříško jako soudek. "To tys mě takhle vykrmil, hospodáři!" vyčítala a po kulatých tvářích se jí kutálely slzičky jako kuličky. "Kdepak já můžu tancovat s víličkami po palouku," vzdychala. Leda bych dupala dupák!"
