Vlčí jáma, Fotoalbum, Trutnovští Caníci

Vlčí jáma

Tento víkend mě přijela navštívit spolužačka a kamarádka Jana. Její pobyt jsme zpestřily nádhernou vycházkou kolem Pece pod Sněžkou. Trasa, kterou jsme prošly se jmenuje Vlčí jáma.

Ráno po osmé hodině jsem odvezla Bree k taťkovi na hlídání, stále nás trápí panostitida a tak výlety ji bohužel zatím nehrozí :-( , a po vydatné snídaní jsme vyrazily ve složení já, Jana a Dárlý vstříc horskému dobrodružstí. V Peci pod Sněžkou jsme zaparkovaly auto a vydaly se hledat značky, které nás nasměřují na Vlčí jámu. Je až neuvěřitelný, že pár metrů za městem začíná nádherná, divoká příroda. Pokochaly jsme se výhledem na sjezdovku Javor a vyšláply Vysoký svah kde jsme prošly kolem kaple Svaté Barbory. Na Zahrádkách se nám otevřel nádherný výhled na Sněžku a z druhé strany jsme zahlédly vrcholek vysílače na Černé hoře. Díky sluníčku, které se nám opíralo do zad jsme s radostí vkročily do lesů v ledovcovém karu. Prošly jsme kolem Čertova mlýna a ve stínu lesa došly až k Vlčí jámě. Po osvěžení u protékajícího potůčku jsme se vydaly dál kolem Temné bystřiny a sestupem z Hnědého vrchu jsme se vrátily zpět do Pece pod Sněžkou. Délka trasy - 5 km.

Čertův Mlýn - romantické jméno tohoto místa připomíná malé vodní dílo, které  k chalupě kdysi patřilo. Hospodář Augustin Bradler tu s rodinou choval dvě krávy a to je sotva uživilo. Proto založil "průmyslový závod" na výrobu dřevěných bedýnek pro ukládání a prodej horských sýrů. Vodu z drobných potůčků svedl do nádrže za domem, která po naplnění dvě hodiny poháněla přes vodní kolo pilu a další stroje. Než natekla do nádrže voda na další pořez, hospodář zpracoval připravené dřevo. Je zajímavé, že s tak malým zdrojem energie zásoboval bedničkama celou obec, pro kterou na přelomu 19. a 20. století byla výroba másla a sýrů hlavní obživou. Na sýry stačilo jednou odstředěné kravské mléko, které po přidání syrovátky působením bakterií rychle zhoustlo na kaši. V keramických formičkách sýr získal kulatý tvar. Po doschnutí je hospodyně vyklopila na šikmé prkno, aby odtekla zbylá syrovátka. Ta se uschovala v kameninovém hrnci společně s telecím žaludkem zachovávajícím bakterie pro příští použití. Ještě ve formičce se sýry osolily a pro zlepšení vzhledu je hospodyně před balením máčela do lázně s červenou paprikou. V bedničkách od Augustina Bradlera horalé sýry snášeli na krosnách do údolí, kde je prodali obchodníkům. Ti vyhlášený horský sýr dodávali do obchodů v Praze, Karlových Varech, Ústí, Brně a část také do zahraničí.

Vlčí jáma - v dobách ledových bylo v tomto místě jádro ledovce Vlčího dolu, který odtud pod tlakem dalších vrstev sněhu a ledu pomalu stékal do údolí. Tady se usazovaly masy sněhu unášeného ze severozápadu přes hlavní krkonošský hřeben. V původně mírnějším svahu Liščí hory ledovec vyhloubil vlčí jámu, odborně zvanou ledovcový kar, začínající typickou prudkou strží vysoko nad vámi. Naopak směrem dolů vzniklo široké údolí s řadou rovných míst. Když poslední ledovec asi před 30 tisíci lety roztál, zbyly po něm ledovcové morény, které můžete nejlépe vidět u dolní stanice lyžařského vleku Javor, a po celé trase velké kamenné bloky, které ledovec tady vytrhl ze strží a odnesl do údolí. Ledovcový původ Vlčí jámy připomínalo i nejstarší pojmenování. Starousedlíci tomuto místu říkali Braunkessel, tedy Braunův kotel neboli kotlina. Nad stržemi zůstal původní svah, který pozvolna stoupá až k vrcholu Liščí hory. Z druhé strany kopce je na severovýchodní expozici Liščí jáma vyhloubená ledovcem Zeleného údolí. Častým ekosystémem na dně karů jsou rašeliniště. Rašeliník využívá pomalého odtoku vody na rovnějším terénu a ve vlhkém prostředí dokáže růst ve vrstvách na sobě. Vytváří až metrové vrstvy organické hmoty, která při dešti zcela nasákne vodou. Pozvolným odtékáním rašeliniště zásobují vodoteče a to i v době sucha. Také proto jsou hory trvalým vodním zdrojem.

Temná bystřina - strmě padající horský potok se tu dělí na dvě koryta, která tečou v různých výškách. Zajímavý jev způsobil svou činností člověk. Před velkou povodní v roce 1897 nechal majitel panství a zdejších lesů hrabě Rudolf Czernin-Morzin postavit podél Temné bystřiny cestu pro svážení dřeva na saních rohačkách. V tomto místě přecházela z levého na pravý břeh a dál stoupala v dnešní trase k Zahrádkám. Jenže na konci července 1897 po čtrnáctidenním nepřetržitém dešti přišla průtrž mračen, při které za několik hodin spadlo v oblasti Pece přes 35 cm vody. To je více než polovina celoročního průměru srážek. Nasycená půda se na prudkých svazích začala trhat, vznikaly zemní sesuvy. Jeden takový, 30 m nad vámi přehradil potok, který se vylil do trasy tehdy nové cesty a přeměnil ji na své druhé koryto. Po další povodni v roce 1900 byla cesta přeložena blíž k Zahrádkám, kudy vede dodnes. Po sto letech v r.2001 Správa krkonošského národního parku povodněmi zničenou starou cestu i s pěšinkou k Hnědému vrchu opravila. Kromě zpevnění břehů vidíte stupňovité zajištění dna potoka bránící dalšímu zahlubování a podmílání opěrných zdí mostů. Zároveň byl stabilizován kamennou rovnaninou, srubovými stěnami a modernější metodou plněných drátokošů nedaleký sesuv z roku 1997.

zdroj: Městské informační centrum Veselý výlet, Informační centrum Turista


Zbytek fotek je zde.